Karel Sládek

23. května 1871 se v Brníčku konala velká sláva – Jan Sládek a Magdaléna Holoušová měli svatbu. Brzy po svatbě se přestěhovali i s Janovými rodiči do Strupšína na chalupu č. p. 16 (chalupa v současné době již nestojí). Během svého společného života vychovali osm dětí. Jako první se narodil syn Jan (1872). Následovaly dcery Mariana (1874), Josefa (1876), Amálie (1878), Ludmila (1880) a synové Antonín (1882) a Josef (1887). 10. června 1891 se narodilo poslední dítě, syn Karel, jehož život nás zajímá.

Sčítání lidu z roku 1890 uvádí, že manželé Sládkovi mimo svých sedmi dětí, měli v podnájmu dalších pět osob. Karel tedy vyrůstal ve velké rodině, kterou živilo malé hospodářství a obchod s dobytkem. V roce 1890 rodina vlastnila jednoho koně, dvě krávy a čtyři prasata. Sestry Mariana a Josefa v roce 1890 již pracují jako dělnice v továrně, zřejmě sudkovské.

Jakmile Karel dorostl do školního věku, nastoupil na místní nově otevřenou jednotřídní školu a to hned ve druhém roce jejího provozu. 1. září 1897 tedy začíná jeho studium. Ve školním roce 1903/1904 chodí část roku do školy v Benkově a část ve Strupšíně, v dalším roce už je opět žákem pouze strupšínské školy, ovšem již poslední rok.

Jeho další studijní kroky vedly do Zábřeha, konkrétně na místní České vyšší gymnázium, které ukončuje v roce 1913. V roce 1914 skládá zkoušku z dospělosti na učitelském ústavu v Příboře.

Karlovi sny o učitelské profesi přerušuje jeho narukování do armády. Je srpen 1914 a Evropa je na počátku válečného konfliktu. Karel je umístěn do Benešova u Prahy, kde byl zařazen do pěšího pluku č. 102 a pobýval zde až do začátku února 1915. Mezitím stihl absolvovat několikatýdenní školu pro důstojníky a byl jmenován do hodnosti svobodníka.

Jeho přímý kontakt s válkou tedy nastává až v únoru 1915. Se svým plukem je poslán na bitevní pole v Rusku. Je povýšen do hodnosti desátníka a zůstává zde do 25. března 1915. V tento den je z neznámého zdravotního důvodu odvezen z bojiště pryč. Do 5. června 1915 je ošetřován v nemocničních zařízeních v Hranicích a ve slovinském Mariboru. Po ošetření je přidělen zpět k pěšímu pluku č. 102, který se nachází v maďarském městě Békesczába, nedaleko hranic s Rumunskem. V blízkém Velkém Varadíně (rumunské město Oradea) absolvoval důstojnickou školu a byl povýšen na četaře. Od konce října 1915 byl součástí pěšího pluku č. 100, který do poloviny února 1916 pobýval v polském Piotrkovu. Dochoval se Karlův dopis, který posílal do Strupšína svojí milé Jaroslavě Mackové zřejmě těsně před odjezdem z Piotrkova:

Důležitým zvratem bylo jeho následné přeložení k pěšímu pluku č. 1, se kterým se týden nacházel v Benešově ve Slezsku a následně byl odeslán opět na ruské bojiště. Zde po boku svých bratrů ve zbrani tráví více jak pět měsíců a to až do 3. července 1916, kdy je nepřátelskou armádou zajat v Karpatech. Jako zajatce ho čekal pobyt v Kazani a následný přesun do zajateckého tábora v Berezovce, daleko na východě v asijské části Ruska za jezerem Bajkal.

Karel se přihlásil jako spousta jeho druhů do československých legií. Jeho hodnosti z rakouské armády nebyli samozřejmě v legiích brány v potaz a tak tedy začíná opět jako vojín. V důsledku toho prodělal od února do listopadu 1917 vojenský výcvik jako střelec v běloruském Bobruisku a ukrajinském Žitomíru. Následně jsou československé legie převezeny na druhou stranu Evropy – na západní frontu do Francie. Karel odplouvá z přístavu města Archangelsk na severozápadu Ruska v listopadu 1917 přes Anglii do Francie.

Ve Francii byl přidělen k 33. francouzskému pluku u města Cognac, u kterého prodělal výcvik a v březnu 1918 byl přidělen k 21. československému pluku, kde se mu podařilo docílit hodnosti desátníka. Zde pobyl pouze dva měsíce a stěhoval se do nedalekého města Jarnac k 22. československému pluku. Zde se dle jeho vlastních slov znovu zúčastnil bojů, tentokrát v Soussions a Vouzier. Na frontě pobyl tři a půl měsíce a 30. října 1918 se konečně vrací do bezpečí mimo bojové linie. Do války se již nevrátil – 11. listopadu válka skončila a Karel se může konečně vrátit domů. Z Francie se počátkem ledna 1919 přes Prahu a Kladno vrací zpět do svého rodného kraje, již jako četař, kde chtěl vykonávat funkci učitele. Oficiálně je propuštěn z armády jako četař v záloze dne 31. května 1919.

Za svoji službu vlasti získal Karel nejedno ocenění. Získal československý válečný kříž, československou revoluční medaili a medaili vítězství. Jako voják v záloze měl stále své umístění, které se napříč lety průběžně měnilo – přes pěší pluk č. 34, pěší pluk č. 6 až k pěšímu pluku č. 13. Dočkal se také dalších povýšení. V roce 1925 je jmenován podporučíkem v záloze, v roce 1931 získává hodnost poručíka v záloze a v roce 1935 je nadporučíkem pěchoty v záloze.

Jak ale vypadal jeho osobní a pracovní život? Na svoje první učitelské místo nečekal dlouho. Hned 1. června 1919 je umístěn na dvoutřídní školu do Janoslavic, kde vyučoval v I. třídě. Dle školní kroniky bydlí v Janoslavicích u svého bratra Jana, který je vlastníkem chalupy č. p. 7. Zajímavou poznámkou je, že chodil do školy v legionářských šatech. Na škole ovšem v dalším ročníku nepokračuje, tudíž na škole působí pouze měsíc.

Od 1. října 1919 vzniká v Rohli česká menšinová škola a Karel je ustanoven řídícím učitelem. Ačkoli učitelská profese nebyla snadná sama o sobě, v Rohli byla podstatně náročnější. Obec byla osídlena převážně německými obyvateli a tudíž v obci již škola byla – německá. Otevření české školy se nepotkalo s kladnou odezvou některých německých občanů a proto se snažili vznik české školy zastavit, přemlouvali české občany, aby posílali děti do německé školy a snažili se narušovat chod nově vzniklé české školy. Rozbroje ve vesnici občas vedly i k rozbitým oknům nebo poničené Lípě svobody.

Svoji novou pozici vzal ovšem Karel vážně a snažil se o rozkvět místní české školy. To se mu v průběhu let, i přes neustálé potíže, podařilo. Vyučování nejprve probíhalo v provizorních prostorách, ale díky trpělivosti se škola dočkala nové budovy o sedm let později. Stal se také jednatelem místní Národní jednoty.

V roce 1921 přichází pro Karla další důležitá změna. V kostele v Lesnici si 23. srpna bere za ženu Jaroslavu, dceru učitele Macka, který Karla na strupšínské škole učil. Jaroslava se narodila ve Strupšíně 23. března 1898.

Do Strupšína se Karel často vracel a nejen za svým bratrem Antonínem, který se po rodičích, kteří zemřeli během první velké války, stal vlastníkem chalupy. Vracel se, aby zde se známými a přáteli hrával divadlo pro děti. Byl dobrým přítelem Josefa Drozda, strupšínského rodáka, učitele a autora divadelních a loutkových her, který Karlovi jednu ze svých her věnoval (hra Luciferova pomsta). Často zde hrávali loutková představení pro děti. Vypomáhal jim i Ladislav Macek, Karlův švagr.

S Jaroslavou se brzy po svatbě stěhují do Rohle a vychovají dvě dcery, Marii a Jaroslavu. Zde Karel tedy pracuje s veškerým úsilím na české škole až do osudného roku 1938. Den kdy do vesnice přijíždějí němečtí vojáci popisuje rohelská kronika: „Ráno 7. října přišly děti do školy jako obvykle. Němci hlídají před školou. Velitel četnické stanice vybízí správce školy, aby opustil obec, že neručí za jeho život. V poledne dne 7. října 1938 posílá správce školy děti domů (ptají se, zda je odpoledne zase škola) a odjíždí se svou rodinou (manželkou a 2 dcerkami 9 a 13 let) starým autem k Veleboři, neboť majitel auta nechce jeti na Janoslavice ani na Strupšín, neboť by tudy se svým špatným vozem nevyjel. Němci čekají na silnicích k Janoslavicím a ke Strupšínu“….“Němci vnikli do školy, kradou a loupí. Nejprve nechtějí dovolit odstěhování soukromých věcí (nábytku) správce školy. Potom dávají lhůtu do 4 hodin odpoledne a první povoz musí čekat na druhý, mají strach, že je škola podminována“. Sám Karel později píše: „Prožil jsem hrozné dny po mnichovském diktátu, kdy veškerá práce v menšině obrátila se v niveč.“

Potom co byla rodina Sládkova vyštvána z Rohle, kde Karel působil jako učitel celých 19 let, odešla rodina mimo nebezpečí do jihomoravských Šelešovic (nedaleko Kroměříže). Zde Karel nastupuje na místo řídícího učitele na místní škole. Zřejmě zde neučí celou dobu okupace, protože sám uvádí, že během války byl čtyři roky v penzi jako legionář.

Po konci okupace se může konečně vrátit domů. Od 1. září 1946 přebírá místo řídícího učitele v Kamenné a svědomitě píše také obecní kroniku. Se svojí učitelskou profesí se loučí 30. června 1957. V Kamenné ovšem i nadále přebývá a to až do roku 1965.

V roce 1965 se Karel s Jaroslavou tedy stěhují zpět do Strupšína, kde si postavili dům, kam za nimi mohly jezdit dcery s vnoučaty. Ten dostal č. p. 46 a stojí ve víceméně nezměněné podobě dodnes.

Ve Strupšíně ovšem Karel už moc času nepobyl. Pět let po svém návratu, šestnáct dní po svých 79 narozeninách, přesněji 26. června 1970, umírá v zábřežské nemocnici. Zanechává zde svoji ženu Jaroslavu, která jej přežila o osm let – umírá 25. března 1978.

Tím skončil život muže, který prošel strastmi první světové války, pral se s problémy na rohelské menšinové škole i s následnými útrapami za druhé světové války. A zůstal nezlomen.

——————————————————————————————————————-

Autor: P. Svoboda

Za zaslané fotografie Karla Sládka, včetně dalších archiválií, velmi děkuji panu L. Strouhalovi.

Za zaslané fotografie děkuji také panu P. Homolovi.

Za konzultaci a upřesnění informací paní E. Petrášové.

Další zdroje:

Zemský archiv Opava

VHA Praha

Osobní archiv

Více než nepříjemná událost postihla rodinu rolníka Lehkého dne 7. února 1935.

Že vám příjmení „Lehký“ ve spojitosti se Strupšínem nic neříká? Není divu! Pan Lehký s rodinou žil v obci Těně, která leží v západních Čechách nedaleko Rokycan.

Se Strupšínem je pojí právě ta nepříjemná únorová událost. Jako sedlák si pan Lehký mohl dovolit zaměstnat kočího. Tím nebyl nikdo jiný než Herbert Churavý, toho času občan ze Strupšína.

Dle matričního záznamu nebyl Herbert strupšínským rodákem, ale do Strupšína se přistěhoval během svého života (důvod a přesný datum není znám). Narozen měl být 23. srpna 1910 v Prusku, konkrétně v Reichenbachu.

A co se tedy v ten nešťastný únorový den přihodilo?

Odpověď na tuto otázku poskytnou zápisky učitele Vychodila a také nalezený novinový článek.

Zápisky učitele Vychodila:

Obec Těně v Čechách žádala zaplacení pohřebních útrat za zdejšího příslušníka Herberta Churavého, protože obnos vyplacený pojišťovnou nestačil. Obecní rada žádala okresní úřad v zakročení, ježto podle zákonů platí pohřebné obec pobytu. Žádost byla vyřízena příznivě. Podle novinářské zprávy byl čeledín Herbert Churavý propuštěn z místa a chtěl se hospodáři pomstít. Koupil si revolver a v noci vlezl sklepem do domu. Když se dcera hospodářova vzbudila, chtěl na ni vystřeliti, ale zbraň mu selhala. Sekl po ní sekyrou, leč ona si v rychlosti přikryla hlavu peřinou a tak zmírnila prudkou ránu. Pak utekl a než přijeli přivolaní četníci, oběsil se ve stodole.

Novinový článek:

Nutno upřesnit, že obětí útoku byla zřejmě Josefa (narozena v březnu 1912), dcera Františka Lehkého, majitele usedlosti č. p. 23 v obci Těně.

Zápis z matriky úmrtí potvrzuje, že se Herbert oběsil. Za 3 dny, tedy 10. února, byl pohřben v sousedních Strašicích.

Výstřel z pistole značky Browning ukončil život mladého děvčete, čerstvě 22 leté Vojtěšky Ospálkové, strupšínské rodačky. Stalo se tak z její vlastní vůle v noci z 5. na 6. září 1931 na statku v Lazcích u Uničova. Bezvládné tělo, namísto života překypující mladé ženy. A samozřejmě velký zármutek v srdcích nejbližších.

Vojtěška se narodila ve Strupšíně manželům Ospálkovým – Janovi a Marii. Jan si prošel útrapami světové války a podařilo se mu vrátit ze zajateckého tábora v dalekém Rusku. Marie, rozená Losová, se po smrti Jana (zemřel v roce 1921 na zranění hlavy způsobené pádem ze schodů) provdala v roce 1923 za lesnického krejčího Josefa Vlka.

Vojtěška byla v dospělosti vyslána na zkušenou. V Lazcích u Uničova sloužila místnímu statkáři Josefu Vogtovi. A zde si zřejmě, jak napovídají novinové články, našla mládence, do kterého se zamilovala.

Jak to tak bývá, láska vyprchala a nebo nebyla dostatečně opětována. A to zřejmě zlomilo Vojtěšce srdce natolik, že se rozhodla pro radikální čin. Více nám prozradí novinové články:

V článcích se objevuje několik nepřesností. Datum úmrtí je posunuté o týden vpřed, v prvním článku je zkomolené příjmení Vojtěšky a, jak bylo napsáno výše, jméno statkáře bylo Vogt.

Matriční záznam potvrzuje, že se Vojtěška střelila do hlavy. Pitva proběhla 7. září, o den později byla převezena do Strupšína. Byla uložena k věčnému odpočinku ke svému otci 9. září do rodinného hrobu, který je na strupšínském hřbitově dodnes.

„Nejvytrvalejší ze všech lásek je ta nešťastná“

Život Anny Kašparové (roz. Dražné)

Anna Dražná se narodila ve Strupšíně 4. listopadu 1869 manželům Františkovi a Anně. František byl strupšínským rodákem a Anna pocházela z bezděkovského rodu Hlavatých. Malá Anička byla jejich prvním dítětem. V dalších letech následovali sourozenci František (1871), Magdaléna (1876), Josefa (1879) a Antonín (1889).

Rodina patřila k těm větším a početnějším ve Strupšíně, bydlela v domě č. p. 5. Tuto chalupu vlastnila rodina Dražných již od roku 1773. Manželé Dražní ji koupili od Františkových rodičů za 1200 zlatých v roce 1869, tedy v roce jejich svatby a narození Anny. V tuto dobu přebývalo na přilehlé „véměně“ dalších pět osob – Františkovi rodiče a tři jeho bratři. Dále se na gruntu vyskytovali dva sirotci. Rodina Anny vlastnila hospodářství s polnostmi a 4 kusy hovězího dobytka.

V roce 1875 nastupuje jako žačka do školy v Bezděkově, kde přebývá u svých prarodičů. Stejně tak i ve druhém roce školní docházky, poté již ve školních přehledech vedena není. Je pravděpodobné, že v dalším studiu pokračuje na škole v Brníčku.

Roku 1882 rodina Dražných prodává svoje stavení č. p. 5 a kupuje od Josefa, Františkova bratra, chalupu č. p. 12. Zde má Anna domovské právo, i když mezitím jako služka pobývá nějaký čas v Nové Dědině (tehdejší okres Litovel). Tento stav trvá až do roku 1895, kdy si 11. února bere za manžela Emanuela Kašpara, rodáka z Chromče. Anna se po svatbě stěhuje k ženichovi na chalupu č. p. 86 v Chromči, kde bydlí společně s Emanuelovou matkou Magdalenou.

O dva roky později se jim narodilo první dítě – dcera Anežka přišla na svět 24. dubna 1897. Další dcera, Emilie, se narodila v roce 1898. Následovaly dvojčata Anna a Marie narozené 12. října 1901. Bratr Emanuel se narodí o dva roky později 11. listopadu 1903.

Roku 1903 nastupuje malá Anežka do školy v Chromči. Stejně tak začíná i školní rok 1904/1905, kdy je do školy zapsána i se sestrou Emilií. Ovšem doslova za pár dní se vše mění. Hned 5. září se stěhují do Strupšína. Důvodem je významná změna v rodině – otec Emanuel odjíždí do Ameriky!

Emanuel cestoval německým parníkem SS Kronprinz Wilhelm, jednalo se o novou loď, jednu z nejrychlejších té doby. Odplul 4. září 1904 z přístavu v německých Brémách a vystoupil 13. září v americkém New Yorku. Příjezd do Ameriky měl jednodušší v tom, že se zde již nacházel jeho bratr Josef.

Po zařízení všeho potřebného se za Emanuelem vydává i zbytek jeho rodiny. Anna s dětmi nasedá na loď S.S. Barbarossa a vyplouvají z Brém 20. dubna 1905, aby se po pár dnech ocitli na ostrově Ellis Island v New Yorku, jen 600 metrů od sochy Svobody. Emanuel jim zajistil nový domov, po Strupšínu a Chromči budou nyní bydlet v téměř dvoumilionovém Chicagu.

Do Spojených států se od poloviny 19. století vydávalo velké množství lidí, včetně občanů naší země. V době příjezdu rodiny Kašparů žilo ve Spojených státech přes 150 tisíc Čechů, z toho jen v Chicagu jich bylo 100 tisíc. Jednalo se tedy o velmi silnou komunitu. V roce 1931 byl dokonce Čech Antonín Čermák zvolen starostou Chicaga (byl zabit při atentátu, zřejmě americkou mafií). Ve městě je také zřízen rozsáhlý Český národní hřbitov (Bohemian National Cemetery).

Anna s rodinou začíná svůj život s vidinou lepší ekonomické situace. Dle sčítání lidu 1910 a 1920 je patrné, že svůj domov v průběhu let měnili. V prvním sčítání je uvedena adresa Whipple Street 2526, ve druhém Troy Street 2722. Rodinu postihlo neštěstí, protože v roce 1906 umírá v pouhých dvou letech syn Emanuel. Ve sčítacím archu z roku 1910 je naopak uvedeno že s nimi bydlí dvouletý syn Joe (Joseph), který se musel narodit v roce 1908. V roce 1912 ještě Anna porodila dceru Josephine, ta se ovšem také dožila pouhých dvou let a v roce 1914 umírá.

Jakou prací Emanuel živil svoji ženu a děti není jisté, v roce 1910 ovšem pracuje v prádelně, v roce 1920 zase jako brusič. Anna byla ženou v domácnosti, nejstarší dcera Anežka byla v roce 1920 vedena jako předák v kanceláři (zřejmě poštovní úřad). Anna s Marií pracovaly jako úřednice, s největší pravděpodobností na stejném místě jako Anežka. Emílie již s rodinou nebydlela. Sčítací arch byl sepsán k 12. lednu 1920, to ovšem rodina netušila, že přesně za měsíc bude držet smutek.

9. ledna 1920 Anna umírá ve věku 51 let a o tři dny později je pochována na chicagském hřbitově St. Adalbert.

Emanuel se v červnu 1921 znovu žení. Sčítání lidu z roku 1930 říká, že bydlí na South Millard Avenue 3020 se svojí ženou Mary a nemanželskou dcerou Elsie. Umírá v roce 1946.

Malá strupšínská stopa ve velkém americkém městě.

A Anna nebyla jediná. O tom ale někdy příště…

************************************************************************************************************************************************

---

A jaký byl osud dětí Emila a Anny?

Agnes (Anežka) si v roce 1920 vzal za ženu Rudolf Dusek, veterán z 1. světové války. Měli spolu dvě dcery – Mary Anne (1923 – 2003) a Alice Rose (1928 – ?). Rudolf zemřel v roce 1962. Agnes umírá o 17 let později po dlouhé nemoci v prosinci 1979 a je pohřbená na katolickém hřbitově Queen Of Heaven v Chicagu. V době smrti měla 11 vnoučat a dvě pravnoučata.

Emily (Emílie) si nejprve vzala Josepha Turynu v roce 1917 a měli spolu dvě děti – syn Raymond (1921) se nedožil prvního roku života, syn Earl se narodil v roce 1922 (zemřel v roce 1978). Emily si ale již v roce 1924 bere za muže Edwarda Liesche. Emily a Edwardovi se narodily čtyři děti, z nichž se pouze tři dožily dospělosti – dcera Violet (1925 – 2011), synové Edward (1927 – 2002) a Roy (1935 – 2003), a další dcera Helen (1932 – 1933). Edward zemřel v roce 1962 a je pohřben na hřbitově Concordia v Chicagu. Na stejném místě byla o tři roky dříve pochována také Emily. Opustila rodinu čtyř jejích dětí a devíti vnoučat.

Anna se provdala v roce 1921 za Franka Dusatka. Bolest z mrtvorozených dvojčat v roce 1922 alespoň částečně zmírnila narozená dcera Mildred Ruth (1925 – 2013) a syn George Frank (1928 – ?). Frank umírá v roce 1962, Anna o 24 let později v roce 1987. Pohřbená je na Queen Of Heaven v Chicagu. Zanechává po sobě dvě děti, pět vnoučat a jedno pravnouče.

Mary (Marie) se provdala za Edwarda Kamise v roce 1921 a žili spolu na předměstí Chicaga. Společně byli rodiči dcery Dorothy (1922 – 2018). Po své smrti v roce 1956 zanechává Marie manžela společně s dcerou a dvěma vnoučaty. Edward zemřel v roce 1970 a je pohřben, stejně jako Marie, ve Woodlawn Memorial Park.

Joseph se v roce 1929 oženil s o rok mladší Lillian Turek. Pár žil nejprve u rodiny Turek, poté si našel vlastní bydlení, vzdálené necelou míli. Zde vychovávali svoji jedinou dceru Patricii (1936 – 1992). Joseph umírá v roce 1963 v pouhých 55 letech a je pohřben na hřbitově Queen Of Heaven v Chicagu. Manželka Lillian umírá v roce 1989 a je pohřbena na stejném místě.

Badatelská činnost: P. Svoboda, L. Tassin

2021

Na první fotografii úplně vpravo se nachází Vojta Merten, herec z Prahy, který do Strupšína jezdil na dovolenou a bydlel v budově hospody u Kunertů. Na fotografii jsou s ním zachyceny jeho dcery, manželka a pan učitel Vychodil.

Vojta Merten, vlastním jménem Vojtěch Bartůšek (1895 – 1945), proslul především jako představitel Kašpárka, se kterým slavil ve 20. a 30. letech minulého století úspěch. Ačkoli se jednalo o jednoduchá, divácky „nenáročná“ a občas i přisprostlá vystoupení, je spousta jeho vystoupení zaznamenána na gramodeskách (odkaz na jeden jeho výstup: https://www.youtube.com/watch?v=W5AH7nbW0hE ). Vystřídal několik divadel v Praze i mimo ni (Pardubice, Olomouc) a stal se na chvíli také ředitelem Malé operety v Praze.
Objevil se i ve filmech, ve všech si ale zahrál pouze v epizodních rolích. Z těch nejznámějších filmů například Kristián nebo Přednosta stanice.