Bojovník za Československo

Karel Sládek

23. května 1871 se v Brníčku konala velká sláva – Jan Sládek a Magdaléna Holoušová měli svatbu. Brzy po svatbě se přestěhovali i s Janovými rodiči do Strupšína na chalupu č. p. 16 (chalupa v současné době již nestojí). Během svého společného života vychovali osm dětí. Jako první se narodil syn Jan (1872). Následovaly dcery Mariana (1874), Josefa (1876), Amálie (1878), Ludmila (1880) a synové Antonín (1882) a Josef (1887). 10. června 1891 se narodilo poslední dítě, syn Karel, jehož život nás zajímá.

Sčítání lidu z roku 1890 uvádí, že manželé Sládkovi mimo svých sedmi dětí, měli v podnájmu dalších pět osob. Karel tedy vyrůstal ve velké rodině, kterou živilo malé hospodářství a obchod s dobytkem. V roce 1890 rodina vlastnila jednoho koně, dvě krávy a čtyři prasata. Sestry Mariana a Josefa v roce 1890 již pracují jako dělnice v továrně, zřejmě sudkovské.

Jakmile Karel dorostl do školního věku, nastoupil na místní nově otevřenou jednotřídní školu a to hned ve druhém roce jejího provozu. 1. září 1897 tedy začíná jeho studium. Ve školním roce 1903/1904 chodí část roku do školy v Benkově a část ve Strupšíně, v dalším roce už je opět žákem pouze strupšínské školy, ovšem již poslední rok.

Jeho další studijní kroky vedly do Zábřeha, konkrétně na místní České vyšší gymnázium, které ukončuje v roce 1913. V roce 1914 skládá zkoušku z dospělosti na učitelském ústavu v Příboře.

Karlovi sny o učitelské profesi přerušuje jeho narukování do armády. Je srpen 1914 a Evropa je na počátku válečného konfliktu. Karel je umístěn do Benešova u Prahy, kde byl zařazen do pěšího pluku č. 102 a pobýval zde až do začátku února 1915. Mezitím stihl absolvovat několikatýdenní školu pro důstojníky a byl jmenován do hodnosti svobodníka.

Jeho přímý kontakt s válkou tedy nastává až v únoru 1915. Se svým plukem je poslán na bitevní pole v Rusku. Je povýšen do hodnosti desátníka a zůstává zde do 25. března 1915. V tento den je z neznámého zdravotního důvodu odvezen z bojiště pryč. Do 5. června 1915 je ošetřován v nemocničních zařízeních v Hranicích a ve slovinském Mariboru. Po ošetření je přidělen zpět k pěšímu pluku č. 102, který se nachází v maďarském městě Békesczába, nedaleko hranic s Rumunskem. V blízkém Velkém Varadíně (rumunské město Oradea) absolvoval důstojnickou školu a byl povýšen na četaře. Od konce října 1915 byl součástí pěšího pluku č. 100, který do poloviny února 1916 pobýval v polském Piotrkovu. Dochoval se Karlův dopis, který posílal do Strupšína svojí milé Jaroslavě Mackové zřejmě těsně před odjezdem z Piotrkova:

Důležitým zvratem bylo jeho následné přeložení k pěšímu pluku č. 1, se kterým se týden nacházel v Benešově ve Slezsku a následně byl odeslán opět na ruské bojiště. Zde po boku svých bratrů ve zbrani tráví více jak pět měsíců a to až do 3. července 1916, kdy je nepřátelskou armádou zajat v Karpatech. Jako zajatce ho čekal pobyt v Kazani a následný přesun do zajateckého tábora v Berezovce, daleko na východě v asijské části Ruska za jezerem Bajkal.

Karel se přihlásil jako spousta jeho druhů do československých legií. Jeho hodnosti z rakouské armády nebyli samozřejmě v legiích brány v potaz a tak tedy začíná opět jako vojín. V důsledku toho prodělal od února do listopadu 1917 vojenský výcvik jako střelec v běloruském Bobruisku a ukrajinském Žitomíru. Následně jsou československé legie převezeny na druhou stranu Evropy – na západní frontu do Francie. Karel odplouvá z přístavu města Archangelsk na severozápadu Ruska v listopadu 1917 přes Anglii do Francie.

Ve Francii byl přidělen k 33. francouzskému pluku u města Cognac, u kterého prodělal výcvik a v březnu 1918 byl přidělen k 21. československému pluku, kde se mu podařilo docílit hodnosti desátníka. Zde pobyl pouze dva měsíce a stěhoval se do nedalekého města Jarnac k 22. československému pluku. Zde se dle jeho vlastních slov znovu zúčastnil bojů, tentokrát v Soussions a Vouzier. Na frontě pobyl tři a půl měsíce a 30. října 1918 se konečně vrací do bezpečí mimo bojové linie. Do války se již nevrátil – 11. listopadu válka skončila a Karel se může konečně vrátit domů. Z Francie se počátkem ledna 1919 přes Prahu a Kladno vrací zpět do svého rodného kraje, již jako četař, kde chtěl vykonávat funkci učitele. Oficiálně je propuštěn z armády jako četař v záloze dne 31. května 1919.

Za svoji službu vlasti získal Karel nejedno ocenění. Získal československý válečný kříž, československou revoluční medaili a medaili vítězství. Jako voják v záloze měl stále své umístění, které se napříč lety průběžně měnilo – přes pěší pluk č. 34, pěší pluk č. 6 až k pěšímu pluku č. 13. Dočkal se také dalších povýšení. V roce 1925 je jmenován podporučíkem v záloze, v roce 1931 získává hodnost poručíka v záloze a v roce 1935 je nadporučíkem pěchoty v záloze.

Jak ale vypadal jeho osobní a pracovní život? Na svoje první učitelské místo nečekal dlouho. Hned 1. června 1919 je umístěn na dvoutřídní školu do Janoslavic, kde vyučoval v I. třídě. Dle školní kroniky bydlí v Janoslavicích u svého bratra Jana, který je vlastníkem chalupy č. p. 7. Zajímavou poznámkou je, že chodil do školy v legionářských šatech. Na škole ovšem v dalším ročníku nepokračuje, tudíž na škole působí pouze měsíc.

Od 1. října 1919 vzniká v Rohli česká menšinová škola a Karel je ustanoven řídícím učitelem. Ačkoli učitelská profese nebyla snadná sama o sobě, v Rohli byla podstatně náročnější. Obec byla osídlena převážně německými obyvateli a tudíž v obci již škola byla – německá. Otevření české školy se nepotkalo s kladnou odezvou některých německých občanů a proto se snažili vznik české školy zastavit, přemlouvali české občany, aby posílali děti do německé školy a snažili se narušovat chod nově vzniklé české školy. Rozbroje ve vesnici občas vedly i k rozbitým oknům nebo poničené Lípě svobody.

Svoji novou pozici vzal ovšem Karel vážně a snažil se o rozkvět místní české školy. To se mu v průběhu let, i přes neustálé potíže, podařilo. Vyučování nejprve probíhalo v provizorních prostorách, ale díky trpělivosti se škola dočkala nové budovy o sedm let později. Stal se také jednatelem místní Národní jednoty.

V roce 1921 přichází pro Karla další důležitá změna. V kostele v Lesnici si 23. srpna bere za ženu Jaroslavu, dceru učitele Macka, který Karla na strupšínské škole učil. Jaroslava se narodila ve Strupšíně 23. března 1898.

Do Strupšína se Karel často vracel a nejen za svým bratrem Antonínem, který se po rodičích, kteří zemřeli během první velké války, stal vlastníkem chalupy. Vracel se, aby zde se známými a přáteli hrával divadlo pro děti. Byl dobrým přítelem Josefa Drozda, strupšínského rodáka, učitele a autora divadelních a loutkových her, který Karlovi jednu ze svých her věnoval (hra Luciferova pomsta). Často zde hrávali loutková představení pro děti. Vypomáhal jim i Ladislav Macek, Karlův švagr.

S Jaroslavou se brzy po svatbě stěhují do Rohle a vychovají dvě dcery, Marii a Jaroslavu. Zde Karel tedy pracuje s veškerým úsilím na české škole až do osudného roku 1938. Den kdy do vesnice přijíždějí němečtí vojáci popisuje rohelská kronika: „Ráno 7. října přišly děti do školy jako obvykle. Němci hlídají před školou. Velitel četnické stanice vybízí správce školy, aby opustil obec, že neručí za jeho život. V poledne dne 7. října 1938 posílá správce školy děti domů (ptají se, zda je odpoledne zase škola) a odjíždí se svou rodinou (manželkou a 2 dcerkami 9 a 13 let) starým autem k Veleboři, neboť majitel auta nechce jeti na Janoslavice ani na Strupšín, neboť by tudy se svým špatným vozem nevyjel. Němci čekají na silnicích k Janoslavicím a ke Strupšínu“….“Němci vnikli do školy, kradou a loupí. Nejprve nechtějí dovolit odstěhování soukromých věcí (nábytku) správce školy. Potom dávají lhůtu do 4 hodin odpoledne a první povoz musí čekat na druhý, mají strach, že je škola podminována“. Sám Karel později píše: „Prožil jsem hrozné dny po mnichovském diktátu, kdy veškerá práce v menšině obrátila se v niveč.“

Potom co byla rodina Sládkova vyštvána z Rohle, kde Karel působil jako učitel celých 19 let, odešla rodina mimo nebezpečí do jihomoravských Šelešovic (nedaleko Kroměříže). Zde Karel nastupuje na místo řídícího učitele na místní škole. Zřejmě zde neučí celou dobu okupace, protože sám uvádí, že během války byl čtyři roky v penzi jako legionář.

Po konci okupace se může konečně vrátit domů. Od 1. září 1946 přebírá místo řídícího učitele v Kamenné a svědomitě píše také obecní kroniku. Se svojí učitelskou profesí se loučí 30. června 1957. V Kamenné ovšem i nadále přebývá a to až do roku 1965.

V roce 1965 se Karel s Jaroslavou tedy stěhují zpět do Strupšína, kde si postavili dům, kam za nimi mohly jezdit dcery s vnoučaty. Ten dostal č. p. 46 a stojí ve víceméně nezměněné podobě dodnes.

Ve Strupšíně ovšem Karel už moc času nepobyl. Pět let po svém návratu, šestnáct dní po svých 79 narozeninách, přesněji 26. června 1970, umírá v zábřežské nemocnici. Zanechává zde svoji ženu Jaroslavu, která jej přežila o osm let – umírá 25. března 1978.

Tím skončil život muže, který prošel strastmi první světové války, pral se s problémy na rohelské menšinové škole i s následnými útrapami za druhé světové války. A zůstal nezlomen.

——————————————————————————————————————-

Autor: P. Svoboda

Za zaslané fotografie Karla Sládka, včetně dalších archiválií, velmi děkuji panu L. Strouhalovi.

Za zaslané fotografie děkuji také panu P. Homolovi.

Za konzultaci a upřesnění informací paní E. Petrášové.

Další zdroje:

Zemský archiv Opava

VHA Praha

Osobní archiv