Učitel, který tahal za nitky

JOSEF DROZD

Na “Devítce”, domu, který všichni ve Strupšíně znají, se 3. února 1895 narodil chlapec, který dostal jméno Josef. Otec Hynek, mimo jiné strupšínský starosta, uváděný také jako Ignác (ve druhé polovině 19. století a začátkem 20. století si lidé měnili jméno Ignác na Hynek poměrně často), se narodil v Brníčku v roce 1845. Pouhých pět měsíců po smrti první manželky si Hynek za svoji druhou ženu vybral Annu Minářovou, narozenou v Sudkově roku 1861, kterou pojal za manželku v červnu 1885.

Josef nebyl prvorozeným dítětem Hynka a Anny, měl čtyři starší sourozence – Anna (1886), Filoména (1888), Ferdinand (1890), Ludmila (1892), a tři mladší sourozence – Alois (1896), Vojtěch (1899), Marie (1899).

Vzdělání začíná získávat ve strupšínské škole pod vedením učitele Josefa Macka. Do prvního ročníku nastupuje na podzim roku 1900 a ze školy vychází na jaře 1906, aby následně pokračoval ve studiu na Českém vyšším gymnaziu v Zábřeze, kam údajně docházel každý den ze Strupšína pěšky. Gymnázium ukončil s nepříliš vydařenými výsledky v roce 1914.

Po začátku I. světové války byl Josef povolán na vojenskou službu, kterou ukončil až v listopadu 1918. Kde sloužil není jisté, jeho záznamy byly skartovány. Leštinský učitel Hrbek se zmiňuje v dopise Bohuslavu Indrovi, že Josef “celou dobu asi tří let prožil kdesi ve špitále jako vertr”.

Po návratu do běžného života skládá v roce 1919 učitelskou zkoušku dospělosti a o rok později zkoušku učitelské způsobilosti.

Po škole se Josef ocitá v Bušíně (bydlí na č.p. 3), kde je v ročníku 1918/1919 uveden v třídním katalogu místní školy jako učitel. Zde se pravděpodobně potkává s Františkou, svojí budoucí ženou, taktéž učitelkou na bušínské škole. V kostele sv. Mořice v Olomouci jsou 14. února 1920 prohlášeni za manžele a následně spolu bydlí v bytě přímo na škole. Františka byla dcerou Josefa a Ludmily Hadámkových z Postřelmova, narodila se 15. září 1893.

Ve dvacátých a třicátých letech se Josef naplno začíná věnovat své vášni, kterou je v té době velmi populární loutkové divadlo. Pomáhal zřídit a přispíval na rozvoj loutkového divadla ve Strupšíně, které bylo zhotoveno v průběhu školního roku 1929/1930 (shořelo při požáru kulturního domu v listopadu 1950 i se všemi loutkami).

Josef psal o loutkách a divadle do časopisů, např. Naše loutky, nebo pořádal kurzy na výrobu loutek. Byl autorem několika loutkových her (J. Hubálek uvádí, že jich bylo celkem 16), které vycházely knižně hlavně v průběhu 30. let. Jeho tituly se hrávaly i ve Strupšíně, o čemž je zmínka ve školní kronice.

Mezi jeho vydané hry patří například Ošizený kašpárek, Jedlovička, Zbojníci, Luciferova pomsta, Pro maminku, Honza pánem, nebo Maruška u Ježibaby, kterou hrála divadla po celé republice.

Nutností je zmínit hlavně hru Hrdinové. Loutková hra o dvou postavách, Kašpárkovi a Vémolovi ze Strupšína, odehrávající se na rozcestí u sv. Josefa mezi Rohelskou boudou a Hrabovou. Hru je možné si přečíst v galerii zde:

Zajímavou publikací je také titul Jak si zhotovíme loutkové divadlo. Autorsky činný byl i v klasickém divadle. Hry nejen psal, ale také byl aktivním hercem (taktéž i jeho manželka), nebo se na hrách podílel svým hudebním doprovodem.

Svoje hry zasazoval často i do Hané, což dokazuje jeho lokální patriotismus. A možná i díky tomu spolupracoval se sběratelem lidových písní a pověstí, významným bludovským rodákem Bohuslavem Indrou. Ve vzájemné korespondenci zasílá Indrovi do Brna písně a příběhy z nedalekého okolí (včetně Strupšína) a také svoje hry, u kterých žádá jejich přečtení v rádiu. Pomáhá mu také s relací o severní Moravě vysílané v Radiojournalu. Jeho hra Honza pánem se objevila i v jiném radiu, konkrétně z Košic.

Josef byl velmi aktivní člověk. Mimo divadlo se věnoval také zpěvu – byl členem Pěveckého spolku severomoravských učitelů. Jednalo se údajně o výborného hráče na violoncello. Rád měl také malování a nebál se vzít do rukou ani dláto. Zajímal se o vlastivědu a svoje okolí. Po druhé světové válce napsal dílo České školství na severní Moravě za okupace, které zůstalo jen v rukopise. Psal i do vlastivědných sborníků. Dále byl členem sokola v Dubicku i v Zábřehu, člen Okresního osvětového sboru nebo výboru Učitelského spolku šumpersko-zábřežského. Organizoval různé přednášky a sám také vedl několik různorodých kurzů, nejen divadelně zaměřených. Byl také politicky činný – v roce 1928 se jeho jméno objevilo na kandidátce Československé sociálně demokratické strany dělnické ve volbách do okresního zastupitelstva.

Jeho dalšími kroky v učitelském vzdělání byla zkouška způsobilosti pro pomocné školy v roce 1929 a pro měšťanské školy v roce 1931. Následkem poslední zkoušky dochází ke stěhování rodiny do Zábřeha, do domu č.p. 7 v ulici Strejcova, kde Josef nastupuje v roce 1931 jako učitel do měšťanské chlapecké školy. Františka od začátku roku 1933 učí na Národní škole v Zábřeze. Významnou rodinnou změnu zažívají manželé Drozdovi v roce 1936, kdy manželství Josefa a Františky po 16ti letech končí a manželé se rozvádí.

Po nástupu německých vojsk do našich zemí se stal Zábřeh součástí Třetí říše. Vše české a národnostní bylo potlačováno. Tělovýchovná jednota Sokol byla zrušena, stejně tak docházelo ke změnám na našich školách. Vydal se tedy, na popud německých úřadů, za prací do Chobyně, malé vesničky v okrese Prostějov, kde působil jako učitel a správce místní školy. I zde se věnuje své vášni – divadlu a loutkařství, s žáky koná divadelní představení svých her.

Školní rok 1944/1945 byl zahájen až 18. září, protože učitel Drozd byl zařazen do dělnického transportu a na polských hranicích musel pomáhat ustupující německé armádě kopat opevnění a zákopy. Na konci války, 9 května 1945, byl Josef občany Chobyně a Šubířova (sousední vesnice) zvolen předsedou Národního výboru. Svoji funkci ale nevykonával dlouho. O prázdninách roku 1945 byl výnosem okresního školního výboru v Zábřeze pověřen správou měšťanské školy v Mohelnici.

Do školy v Mohelnici tedy nastupuje v září 1945 jako její správce. Sám se ujímá vedení školní kroniky a v lednu následujícího roku byl prohlášen ředitelem této školy. Za jeho působení se škola mění ze školy měšťanské na školu střední II. stupně. I zde se samozřejmě věnuje divadlu (vede místní loutkařské divadlo) a pokračuje v dalších činnostech a aktivitách. Například je předsedou Místní rady osvětové, loutkařským referentem Sokola, loutkařským zpravodajem Okresní rady osvětové a sokolské župy severomoravské. Nadále je také členem Pěveckého spolku severomoravských učitelů.

Josef Drozd na své rodiště nikdy nezapomněl a podle všeho se do něj v průběhu života často vracel. Ať už za svojí rodinou, nebo se podílel na divadelních představeních, která se zde konaly. Byl rád, když obec dosáhla něčeho významného, jako byla například stavba prvního kulturního domu.

Ani po válce nepřestal Josef psát nové hry. Mezi jeho nejvýznamnější díla se zařadila hra Přetržený řetěz, která je časově umístěna do období okupace.

Zajímal se také o politiku a svůj politický názor, evidentně tíhnoutcí k nastupující vládě Komunistické strany (jejíž členem se stal ihned po skončení války), dokázal dát patřičně najevo. V souvislosti se Strupšínem se dá nejvíce mluvit o článku v Moravském Severu z 11. června 1948, tedy necelé dva týdny po volbách, ve kterém Josef strupšínskému lidu napsal otevřený dopis s názorem, že vložení bílých lístků do volební urny je ostudné (vložením bílých hlasovacích lístků mohl občan vyjádřit nesouhlas s Národní frontou ovládanou Komunistickou stranou).

Průběh jeho života po roce 1948 je již nejasný. Jistě se ale nadále věnoval divadelnictví a jak bylo napsáno výše, věnoval se i vlastivědným tématům. Z důvodu vážné srdeční choroby odchází do předčasného důchodu.

Josef Drozd, umírá ve čtvrtek 3. září 1959 v Zábřeze. Jak uvádí J. Hubálek, kronikář Zábřeha, v nekrologu 16. září 1959 v Novém Směru – „…v řediteli Drozdovi odešel dobrý člověk, svědomitý učitel, obětavý kulturní a odborářský pracovník, nadaný hudebník, malíř, spisovatel a věrný syn severní Moravy.“

Pohřeb měl 9. září 1959 v olomouckém krematoriu, kde mu na rozloučenou zazpíval Pěvecký sbor severomoravských učitelů a rozloučit se s ním přišel i Antonín Vychodil (učitel ve Strupšíně a v Mohelnici) a Karel Sládek (učitel v Rohli a Kamenné, strupšínský rodák).

*************************************************************************************************************

Poznámka autora:

Ačkoli byl pan Drozd zklamaný z výsledku voleb v roce 1948, jsem přesvědčený, že se jednalo o patriota, který měl Strupšín ve svém srdci. Proto si myslím, že jej musíme považovat za jednoho z našich nejvýznamnějších rodáků, který svým dílem dělal čest naší vesničce, a na kterého bysme neměli zapomenout.

Místo jeho posledního odpočinku se mi naleznout nepodařilo.

Autor: P. Svoboda

—————————————————————–

Zdroje:

Archiv P. Svobody

Archiv rodiny Vychodilů

Youtube.com

Kramerius.cz

SOkA Šumperk, fond Indra Bohuslav, PhDr., kar. 1, inv. č. 19, Korespondence s Josefem Drozdem, 1930–1937

SOkA Šumperk, fond Masarykova měšťanská škola Mohelnice, inv. č. 1, Školní kronika, 1929–1938

SOkA Šumperk, fond Archiv města Zábřeh, kar. 305, inv. č. 1776, Kulturní a veřejné akce českých a německých spolků, 1931–1939.

SOkA Prostějov, Národní škola Chobyně, inv. č. 53

SOkA Prostějov, Místní národní výbor Šubířov, inv. č. 24