Tunklův rybník

Protože Strupšín byl od pradávna součástí panství Brníčko, a to i v době, kdy zde sídlil Jiří Tunkl, dávám vám k dispozici k přečtení pověst o tomto pánovi, který neslavně proslul svojí krutostí…

Už v dávných dobách prý na pravém břehu Moravy mezi Zábřehem a Lesnicí byly založeny obrovské rybníky. Někdy, snad už za časů krále Jana Lucemburského, následkem strašných lijáků se hráze některých z těchto rybníků protrhly a záplavou byl zpustošen celý kraj kolem. Nával povodně byl prý tak hrozný, že celá jedna vesnice, zvaná Závořice, zmizela ve vlnách. Tu pohromu přečkaly jen dva rybníky. Místní lidé si potom vykládali, že na samém dně jednoho z nich ještě někdy lze vidět kus závořické kostelní věžě i s křžkem. Ony rybníky patřily potom k brníčskému panství. A pověst o nich vypráví:

Pan Jiří Tunkl z Brníčka, který byl prý velikým milovníkem rybářství, všechny své poddané všemožně měl k tomu, aby se zabývali buď lovením ryb, nebo pletením sítí. Právě tenkrát se počala vysoká hráz mezi oběma závořickými rybníky znovu trhat a okolní lidé se obávali nové povodně. Tu si rytíř Tunkl usmyslel všechny rybniční hráze nahradit silnými zdmi. Nemilosrdně hnal poddaný lid do práce a krutě trestal každého, kdo pracovat se zpěčoval. Posléze dílo bylo dokonáno, ale utýraný lid svého krutého pána proklínal a Tunkl sám se tomuto dílu dlouho netěšil. Brzo potom náhle zemřel.

Jeho choť přetěžce nesla ztrátu milovaného manžela. Jednou, tak o tom vypráví lidová pověst, v pozdní večerní době bědujíc bloudila nablízku závořických rybníků. Tu zděšeně spatřila nad temnou vodní hladinou svého manžela, jak zapřažen táhne za sebou ohnivý pluh. Opratě drželi zlí duchové a bičem Tunkla hnali kupředu neustále pokřikujíce: „Bijte toho Tunkla, až by voda žblunkla!“.

Když se vystrašená vdova probrala z mdlob, zoufale volala na svého muže, jak by mohla jeho duši vysvobodit z drápů ďábelských. „Jen tehdy mě vysvobodíš,“ odvětil Tunkl, „jestli každý kámen, z něhož poddaní moji v potu tváře hráze tyto vystavěli, vlastní rukou zaneseš, kde ležel dříve.“ Potom zjev zmizel.

Osiřelá zemanka několik let později umřela v klášteře, kde činila pokání za mužovy viny. Okolní lid však ještě dlouho věřil, že noční dobou stále je možno vidět Tunkla, jak poháněn ohnivými biči brázdí hladinu Závořického rybníka.