Chudý uhlíř Života

Ve vsi Strupšíně mezi samými lesy bydleli za starých časů samí panští uhlíři. Měli malé chaloupky podobné kolnám a a kolem každé z nich kousek kamenitého políčka. Kdo měl trochu peněz, koupil si k tomu ještě kus lesa, ten vyklučil a udělal z něho pole.
Mezi těmu uhlíři žil též jeden chuďas. Od skorého rána do pozdního večera se lopotil v lese, aby si něco naspořil a také si mohl přikoupit kousek políčka a uživit svou rodinu. zatím ale jen smutně musel přihlížet tomu, jak jeho sousedé, kteří ani z poloviny se nenamáhají tak jako on, přece se mají líp. Často si jen tak smutně ulevil:“Tak, tak! Co platno? Nemám štěstí.“
V rodině s dětmi přibývalo jedlíků, starosti rostly. V noci, když při hlídání milířů si ani na chvíli nemohl zdřímnout, hořce ubožák přemítal, jak by mohl své bídné postavení zlepšit, ale východiska nenalézal. Jen své ženě, když mu ráno přinášela snídani, si mohl smutně postěžovat.
Jednoho dne však jí sdělil, že se rozhodl popustit sousedovi ten jediný kousek políčka, který si opatřili kdysi za lepších časů. Žena, když to slyšela, dala se do pláče, ale uhlíř trval na svém. „Jiné pomoci není. Soused mi nabídl, že se políčka ujme, a tak aspoň na čas bude největší naší bídě odpomoženo. Koupíš dětem chleba a co je třeba a pak – nu, dá Pánbůh, že bude lépe, než je nám dnes.“
Když se ho žena pokoušela přesvědčit, aby přece jen ještě nějakou dobu počkal, ani jí to nenechal dopovědět: „Dost jsem se o tom napřemýšlel a nic kloudného jsem nevymyslel. Políčko musíme obětovat.“
Náhle, kde se vzal, tu se vzal, u čoudícího milíře se objevil statný rytíř na koni, v lesklém brnění, se zlatou helmou na hlavně, na ní svatek pavích per, po boku meč, levicí třímal řemení a v pravici držel ptáka sokola. Uhlíř a jeho žena jen strnule zířali na to bohatýrské zjevení.
„Kde je tu milíř uhlíře Životy?“ zeptal se pán na koni ustrašených manželů.
„Já jsem uhlíř Života, milostivý pane rytíři, a tu je má žena“ zněla odpověď.
„Slyšel jsem o tobě jen chválu. Jsi pilný a poctivý člověk a věrně mi sloužíš. Dozvěděl jsem se, že jsi upadl do nezáviněné bídy. Budeš-li chtít a pomůžeš-li mi, ujmu se tebe i tvé rodiny. Vím, že se vyznáš v kovářském umění. Můj kůň ztratil někde podkovu a kulhá. Jestli mi ho okuješ, odměním se ti.“
„Milostivý pane, v kování se vyznám, mám k tomu kovářské náčiní i výheň, ale nemám železo na zhotovení nové podkovy,“ odpověděl uhlíř.
„Jdi po stopě mého koně, snad tu podkovu ještě najdeš. Jen si pospěš, já tu zatím počkám.“

Rytíř sesedl z koně, uvázal ho ke kmeni stromu, usedl na balvan u cesty a bavil se se svým sokolem. Uhlíř mezitím zašel do lesa hledat ztracenou podkovu. Za chvíli ji opravdu našel a zatím co jeho žena zůstala hlídat hořící milíř, vrátil se s neznámým rytířem ke svému domovu. Tam zakrátko chybějící podkovu připevnil koni ke kopytu, rytíř vsedl na koně, vložil uhlíři do ruky stříbrný peníz a pravil: „Dobře se, uhlíři, v kování vyznáš. Zítra k večeru se sem opět vrátím. Připrav si náčiní, doprovodíš mě a okuješ všechny koně v mé konírně. Jsi ochoten to učinit?“
„Proč ne? Velmi rád vám vyhovím, milostivý rytíři,“ sliboval uhlíř, „jen bude-li to úkol poctivý. Zahálet nebudu a vynasnažím se práci provést k vaší spokojenosti.“
„Dobrá! Zítra k večeru mě očekávej! A o poctivosti toho úkolu nepochybuj.“
S těmito slovy se rytíř rozloučil a zmizel v lese. Uhlíř se rychle vrátil do lesa ke svému milíři, ukázal ženě stříbrňák a sdělil jí, co se přihodilo.
Celý následující den vrtalo mu sice hlavou, proč právě jeho si neznámý rytíř vyhlédl, aby okoval jeho koně. Ale když slíbil, že jim pomůže z bídy, nemohl se ani dočkat večera.
Rytíř hned po západu slunce si skutečně pro něj přijel a za měsíční noci odjíželi spolu do hlubokého lesa. Uhlířova žena s dětmi se s nimi rozloučila a děti se za tatínka pomodlily otčenáš.
Domů se uhlíř vrátil až pozdě k ránu. Byl celý zasmušilý, ani nepromluvil. Žena, která ho vyhlížela již na náspi, znepokojená jeho starostlivým výrazem ve tváři, potlačila zvědavou otázku, jak se mu dařilo, a jen vlídně pravila: „Chudáku, vyhlížíš jak boží umučení. Napřed si odpočiň a až potom mi povíš, co tě tlačí nebo dusí, já vyčkám.“
„Nebudu tě, drahá ženo, mučit. Raději ti povím všechno hned,“ odpověděl jí muž. „Za vykonaný úkol byl jsem odměněn jen třemi hrstmi koňských kobylinců. V zlosti za takovou odměnu jsem ten bezcenný dárek v lese prostě zahodil.“ A hned se celý rozezlený zvedl, převlékl se do uhlířského úboru a odebral se do lesa ke svému milíři.
Žena, sklíčená tímto vyprávěním, vešla do jizby, aby připravila snídani. Odložený mužův šat vynesla do komory, aby jej rozvěsila po stěně. Přitom náhle cosi zacinkalo. Shýbla se, a na zemi ležel veliký zlatý peníz. Když potom nesla mužovi snídani, vzala jej s sebou a zeptala se, kde k němu přišel. A teprve teď jí manžel začal vypravovat tu podivnou příhodu, jak se celá sběhla.
Ale konce jeho vyprávění se žena ani nedočkala. Najednou, z ničeho nic, uprostřed řeči se uhlíř zvedl a úprkem utíkal do lesa, jako by ho někdo pronásledoval. Manželka se strašně vylekala, myslela si, že ubožák snad zešílel, a tak celá zoufalá běžela za ním. Zakrátko ho spatřila, jak se z lesa vrací zpět. Ve výrazu jeho tváře však nebyla šílenost, ale naopak, vyzařovalo z ní štěstí a veselí. A z jeho úst k ní doléhaly zmatené, ale radostné výkřiky: „Já bláhový, bloud a hlupák, provedu takovou pitomost, ze zlosti vyhodím dar, co jsem obdržel a který jsem si zasloužil. Dobře ještě, že jsem si to místo zapamatoval.“
Žena, přesvědčena, že se její muž minul rozumem, chtěla se dovědět, co se mu stalo, ale muž pořád jen mlel svou. „Já hlupák, já pitomec! Ženo drahá, štěstí nás našlo, konec bídě…“
Teprve když se oba vrátili do chalupy, trochu se uklidnil. Potom sáhl rukou do záňadří a vybral odtud plnou hrst zlaťáků, vysypal je na lavici, hrábl podruhé i potřetí, a vždycky táhl plnou hrst zlatých peněz. Všecky je uložil na jednu hromadu, pak se obrátil k manželce a řekl: „No, to se divíš! Co? Štěstí nás potkalo a já bych je byl zahnal. Ale dobře všecko dopadlo. Budiž Bohu chvála!“ A aby ukojil ženinu zvědavost, na její nedočkavé otázky začal vyprávět:
„Jak dobře víš, minulé noci jsem opustil chalupu s tím záhadným rytířem. On jel na koni, já vedle pěšky. Vydali jsme se hlubokým lesem, měsíc nám svítil na cestu. Pojednou se před námi objevila mohutná skála. Rytíř seskočil z koně, vytáhl z pochvy meč a třikrát jím na skálu zaťukal. Na to se skála široce rozevřela, rytíř z koněm napřed a já za ním jsme vstoupili do prostorné, jasně ozářené jeskyně. Hrůza mě obešla, stál jsem na místě jako přikovaný. Ale rytíř mě uchopil za ruku a táhl za sebou dovnitř. Přivedl mě k řadě koní, kteří stáli klidně jako mramorové sochy, ukázal na ně a řekl: „Prohlédni těm koním nohy, chybí-li některým podkovy, přibij je. za každou podkovu budeš odměněn. Chop se práce, vykonej ji důkladně a poctivě. A pospěš si, abys byl brzy hotov.“ Pak odešel.
Dal jsem se hned do díla. Když jsem koním prohlížel kopyta, bez pobídky sami zvedali nohy. A vedle zatím v kovářské výhni také měch sám do ohně foukal. Jeskyní se odráželo bušení mého kladiva, jinak bylo ticho. Jen v dáli za jakousi matnou stěnou se skoro neslyšně míhaly stíny rytířů v lesklém brnění a se zlatými helmami.
Když jsem byl s prací hotov, chtěl jsem se jeskyní trochu projít. Přiblížil jsem se k tajemné stěně, ale tu mi kdosi zaklepal na rameno. Ohledél jsem se a vedle mě stál můj známý rytíř. Pokynul mi, abych ho následoval k východu a brzo jsme stáli opět před skálou venku v lese. Tady mě znovu oslovil: „Spatřils, co není každému přáno. Rytíři, které jsi viděl jsou hrdinové padlí v boji za vlast, za svou mateřštinu a za víru. Padli při hájení Brníčka. Od hodiny své smrti tu očekávají pokynů, až budou zavoláni ku pomoci v boji proti nepřátelům českého národa.“ K tomu ještě nakonec dodal: „Za svou práci vezmi odměnu.“ Pak se shýbl, sebral čerstvé kobylince, tři hrsti mi jich hodil do čepice a zmizel.
S tímto podivným darem v čepici jsem se tedy vracel k domovu. Ale z obavy, že bych doma s tím mohl být jen pro posměch, kobylince jsem cestou vysypal na zem. Jen náhodou asi nějaký kousek zapadl do šatů a tobě potom ve světnici se místo něho vysypalo zlato. Teprve když jsi mi o tom pověděla, rozbřesklo se mi v kotrbě, hned jsem uháněl na místo, kde jsem ty kobylince pohodil. Šťastně jsem je našel a nastrkal za ňadra, kde se mi proměnily ve zlaťáky. Teď tedy víš všechno.“
Své vyprávění o záhadných rytířích odpočívajících ve skále ukončil vděčný uhlíř Života slovy: „Když je nouze nejvyšší, Pánbůh je nejblíže!“