Ing. Ladislav Macek

Báňský ředitel

Ve Strupšíně se v roce 1896 otevírala nová škola a bylo potřeba obsadit učitelské místo. Volba padla na 29 letého Josefa Macka, rodáka z Jakubovic. Josef, který pracoval jako učitel v Kosově, se do Strupšína přestěhoval se svojí manželkou Marií v roce 1896. Marie se narodila v Písařově do rodiny Davidových, psal se rok 1876. Chvíli pobývali na č. p. 2 a po otevření školy se přestěhovali do učitelského bytu, který byl přímo ve školní budově.

Manželům Mackovým se první dítě narodí již v únoru 1897. Syn Josef ale umírá následující den. Jako druhé dítě se jim narodí v březnu 1898 dcera Jaroslava. O tři roky později následuje narození syna – 7. dubna 1901 se narodil Ladislav, chlapec, jehož život nás zajímá.

Mladý Ladislav vyrůstá ve Strupšíně po boku své sestry. A také tety Žofie, sestry Marie, která s Mackovými ve Strupšíně bydlí.

Na samém počátku jej ve vzdělání vede jeho otec, který jej na škole vyučuje. Od září 1907 do června 1913 studuje na místní škole.

Následuje jeho přesun do Zábřeha. Zde studuje dlouhých 8 let na místním gymnáziu. Do Strupšína ovšem každý den nedochází, po několik let přebývá u pana Šimona, strážmistra ve výslužbě a také u vrchního poštmistra Knappa (pravděpodobně se jedná o jeho strýce). Zábřeh opouští v roce 1921, ale neopouští svoji cestu za vzděláním.

Další studium načíná v daleké Příbrami. Zde se přihlásil na Vysokou školu báňskou, obor hornictví.

Ladislav nežil jen studiem. Byl umělecky nadaný a rád se zapojoval do společenského života. Hrál divadlo, podílel se na loutkových hrách, uměl malovat, později psal do odborných publikací a byl schopen předstoupit před obecenstvo s přednáškou. Často pomáhal svému příteli Josefu Drozdovi s divadelními hrami a švagrovi Karlu Sládkovi na škole v Rohli.

Ve studiu mu nezabránila ani vojenská služba, z té je totiž zproštěn. Hornictví je zřejmě obor, ve kterém se mladý Ladislav našel. Na škole se mu poměrně daří. 14. května 1924 skládá první státní zkoušku, druhou zkoušku skládá 28. listopadu 1927 s výsledkem “velmi způsobilý”. Druhou zkouškou završuje svoje studium a ze školy vychází s titulem inženýr.

Na praxi nemusel Ladislav čekat dlouho. Již v červenci 1928 se za něj přimlouvá tajemník svazu majitelů dolů v ČSR Ing. František Smékal u Báňské a hutní společnosti v Moravské Ostravě a žádá o Ladislavovo umístění v závodech. Tou dobou je již Ladislav na praxi v dole Anselm v Petřkovicích.

A právě v roce 1928 se Ladislav dostane ke svému prvnímu velkému kariernímu úspěchu. V srpnu je vyzván, aby se podílel na správě dolů v Máriahutě v Žakarovicích u Gelnice na Slovensku. Zde nastupuje téměř okamžitě, již 20. srpna je na svém novém místě.

Na Slovensku unikl Ladislav s notnou dávkou štěstí velkým zdravotním komplikacím. 4. května 1932 byl na prohlídce štoly Vilém III. spolu se svými kolegy a ze stropu štoly se utrhl přibližně 50 kg těžký kus horniny a poranil Ladislava na zádech, v oblasti křížů. Lékařské vyšetření prokázalo lehké pohmoždění obratlů. Přesto byl léčen zřejmě v domácích podmínkách.

Ladislav na Slovensku pracoval až do listopadu roku 1933. Mimo Máriahutě měl pracovní povinnosti také v Bindtu a Švábovcích. Od 1. listopadu totiž nastoupil na báňské ředitelství v Ostravě do oddělení ústředního měřičství, pozice zástupce přednosty ústředního měřičství. Byl mu přidělen byt v Mariánských Horách (nyní část Ostravy) v ulici Vondráčkova, č. p. 130. Část ulice je stále zachována a jmenuje se Švermova. V listopadu 1934 se stěhuje na třídu Přemyslovců č. p. 307.

Již bylo řečeno výše, že psal také odborné články. Jako názorné příklady je možno uvést články, které se podařilo dohledat: Naše názvosloví (ve kterém zmiňuje také okolí Strupšína – vrchol Šebená a Cikánský buk) v turistickém věštníku Beskydy-Jeseníky, tam též uvedl článek Krasové jevy na Slovensku, Rudní ložiska spišsko-gemerského Rudohoří ve Sborníku slovenského báňského revíru, nebo jeho rozbor nerostů v hadcové skalce u Sedlic na Slovensku, který byl publikován ve II. Sborníku Přírodovědeckého klubu v Košicích. Projevil také zájem o vstup do košického Rotary Clubu, jeho členství se dle dochovaných záznamů klubu neuskutečnilo.

Co se týká odbornosti, pokračoval Ladislav v dalším soukromém studiu. Jako příklad lze uvést, že dojížděl do mineralogického ústavu univerzity Karlovy, což souvisí s jeho členstvím v Československé společnosti pro mineralogii a geologii. Je také doložena jeho studijní cesta do Německa mezi 4. a 14. říjnem 1936. Navštívil zde železorudné doly v Siegenu a také mineralogickou sbírku ve Freibergu.

Ladislav začal být vnímán jako kapacita ve svém oboru. Počátkem června 1937 byl vyslán do Bulharska, kde byl k dispozici Bulharské báňské a hutní společnosti. Jak dlouho zde pobýval známo není, nebylo to ovšem déle než rok.

V srpnu 1938 je určen jako zodpovědný závodní na lokacích Čabová a Křišťanovice. A od 1. března byl Ladislav povýšen na přednostu ústředního měřičství.

Přes válečné období si svoji práci v hutích udržel. V tomto období také projevuje zájem o stavbu vily v Zábřehu. Dochovala se rozsáhlá korespondence s vedením města o odkoupení pozemků a výstavbě domu, ale nepodařilo se prokázat, že ke koupi došlo (pravděpodobně nikoli).

Po skončení války je Ladislav pověřen vedením slovenských rudných závodů a vápenky ve Varíně. Tuto funkci ovšem nevykonává dlouho. Již v lednu 1946 je uvolněn aby mohl pokračovat v organizaci na přípravné práce pro vytvoření Československých dolů – národního báňského podniku. A od 1. srpna 1946 se Ladislav přesouvá do Prahy, aby mohl pracovat v samotné centrále Československých dolů.

Jak dlouho se v Praze vyskytuje není známo. Byt si ovšem stále udržuje v Ostravě a zde s ním, podle všeho, bydlí také jeho rodiče. Tohle vše je patrné z formulářů, které byly součástí jeho zřejmě nejvzdálenější cesty – do USA. Zde přijíždí, pravděpodobně za služebními úkony, v květnu roku 1947 na lodi Queen Elizabeth.

Že byl Ladislav velmi kreativní, bylo zmíněno výše. Svojí kresbou ozvláštnil nově založenou kroniku v Kamenné, kterou psal jeho švagr Karel.

Kutná Hora – to je další působiště, kde se Ladislav vyskytoval. Dle policejní přihlášky se přestěhoval 23. června 1948 a svůj byt v Ostravě definitivně opouští. V Kutné Hoře bydlel ve čtvrti Žižkov.

Zde byl pověřen vybudováním Ústavu pro průzkum nerostných ložisek a stal se také jeho prvním vedoucím. Jako zkušený výzkumník vedl také odbor výzkumu u Československých uhelných dolů a díky přehledu ve svém oboru se podílel na výstavě “700 let československého hornictví”, pro kterou sestavil sbírku rud, uhlí, soli a nafty ze všech hlavních ložisek.

Pro svoji práci skutečně žil. Je známo, že ve svém soukromém vlastnictví měl model rudního dolu, který obsahoval pohyblivé figurky horníků (muzeum v Kutné Hoře má ve svém depozitáři takovýto model, nelze ovšem se 100% jistotou říct, že patřil Ladislavovi).

Hornické město ve středních Čechách bylo místo, kde Ladislav pobýval po další 3 roky, než 17. září 1951 po nemoci opouští nečekaně tento svět. Pohřben je ve Strupšíně, kde leží po boku svého otce, sestry Jaroslavy a švagra Karla.

Velký odborník ve svém oboru a dobrý člověk. Tak se dá ve zkratce nazvat Ing. Ladislav Macek. To také říká část nekrologu z časopisu “Uhlí a rudy” z roku 1951: “ Ing. Macek byl výborný horník. Měl rád své povolání a byl neúnavným pracovníkem, který neznal oddechu – teprve smrt ukončila předčasně jeho dílo. Byl v hornických kruzích dobře znám jako málokdo a všeobecně pro svou milou povahu, nezištnost a obětavost oblíben. Odešel předčasně a zanechal po sobě trvalou památku. Byl i literárně činný a jeho práce nesou znak vysoké úrovně. Na jeho poslední cestě jej provází trvalá vzpomínka přátel a naše hornické Zdař Bůh!”.

Byl oslovován Láďo, stejně tak je znám i dnes u vnoučat jeho sestry Jaroslavy. Ladislav byl jistě člověk, který si zaslouží, aby vzpomínka na něj nevybledla v čase.

Snad si tedy i my můžeme dovolit říci: Láďo – Zdař Bůh!

—————————————————————————————————

Za pomoc při bádání děkuji velmi panu P. Kašingovi, který mi pomohl zajistit spoustu studijního materiálu.

Stejně tak děkuji panu L. Strouhalovi za zaslání rodinných fotografií.

Zpracoval: P. Svoboda